Jan Milič Lochman

Studovat filozofii byl můj záměr na sklonku střední školy. Nebylo jej však v době okupace možno ze známých důvodů uskutečnit. Proto jsem využil možnosti vzdělávat se v teologii za znamenitého vedení mého učitele a pozdějšího kolegy J. B. Součka. Ten podporoval i mé zájmy filozofické. Proto jsem už za války intenzivně studoval zvláště dílo Masarykovo a Rádlovo, jež se mi stalo pro celý život směrodatné a na něž jsem vždy znovu upozorňoval i v zahraničí. Velký význam mělo i Součkem prostředkované setkávání s Janem Patočkou. Především u něho jsem pak studoval po otevření našich vysokých škol. Patočkovy náročné a objevné interpretace antické i novodobé filozofie mě strhly k filozofickému studiu, i když mé „srdce“ už patřilo především bohosloví.

Tak tomu bylo ve Skotsku, především pak v Basileji, kde vedle Karla Bartha působili i jeho bratr filozof Heinrich Barth a především Karl Jaspers. Všichni tito myslitelé mě silně ovlivnili. V mé vlastní akademické práci – v jejím filozofickém aspektu – lze rozlišit několik údobí a jim odpovídajících tematických okruhů. Má habilitační práce se vztahovala k náboženskému a filozofickému myšlení českého obrození. Šlo o pokus charakterizovat na evropském pozadí náboženský element v díle našich obrozenců, zprvu v jejich „kořenech a počátcích“, později v rozboru myšlení čtyř myslitelů, kteří mě zvláště upoutali: Dobrovského, Bolzana, Kollára a Palackého. V celkovém konceptu šlo o obhajobu a zhodnocení Masarykovy filozofie českých dějin, a to nepřímou cestou, protože cenzura nepřipustila přímý přejný výklad Masarykovy filozofie.

Za docentského působení v Praze mi šlo o zdůvodnění legitimity bohosloveckého zájmu o filozofii. Zvláštní pozornost jsem přitom věnoval interpretaci Jaspersovy filozofie, na kterou jsem později navazoval na basilejské univerzitě. V době svého rektorství jsem byl pověřen řídit a vstupní přednáškou uvést sympozium ke stému výročí Jaspersova narození, kde jsem jednal především o Jaspersově pojetí transcendence v navázání na jeho větu „Jenom transcendence je skutečné bytí“.

V Praze 60. let se mi naléhavě kladlo téma kritického vyrovnávání se s marxismem. Komenského TF tu zprvu měla pod autoritou J. L. Hromádky, který byl vedle Karla Bartha mým teologickým učitelem, paradoxně lehčí postavení než ostatní fakulty. Na bohoslovcích se nemohla vyžadovat marxistická „ortodoxie“. Využívali jsme této, jakkoli vždy znovu ohrožené výhody. Proto jsem se po léta zabýval tématem mladý Marx, se kterým jsem se poprvé setkal v soukromém semináři Jana Patočky za války, v Basileji v semináři teologa Fritze Lieba. Odtud vedla cesta k intenzivní účasti na křesťansko-marxistickém dialogu v předjaří „pražského jara“, kde mi podnětnými partnery byli z českých marxistických filozofů zvláště Milan Machovec a Vítězslav Gardavský. Po sovětském vpádu do Československa byl dialog oficiálně umlčen, pro mne však pokračoval i ve Švýcarsku a na širším mezinárodním fóru (Konrad Farner, Herbert Marcuse).

Basilejský rektorát pro mne znamenal nové úkoly filozoficko-teologické. Šlo mi o podporu a zdůvodnění platnosti klasické „ideje univerzity“, a to jak teoreticky, tak prakticky v rozvíjení interdisciplinárních programů na univerzitě. To bylo mým tématem i na mezinárodní rovině v rámci konference rektorů evropských univerzit. V souvislosti s těmito úkoly se mi stal inspirací náš J. A. Komenský. To mne vedlo do prostředí mezinárodní komeniologie, později i komeniologie naší. Jubilejní Komenského rok 1992 byl vyvrcholením této práce, v níž mi šlo o problematiku, kterou naše komeniologie z ideologických důvodů odsouvala do pozadí: o náboženské základy a perspektivy nejen Komenského, nýbrž i Husa a dalších myslitelů české reformace. – O zaměření své teologické práce jsem vydal stručný počet v konvokační přednášce na Evangelické fakultě UK, otištěné v revui Teologická reflexe 1995.