František Fišera (1921–1921)

František Fišera se narodil ve Studenci u Jilemnice jako prvorozený syn tkalce. Otec měl malé hospodářství. Oba rodiče byli katolíci, ve Studenci skoro z každé chalupy pocházel kněz, který rodině vypomáhal v nelehkém živobytí.

Fišera absolvoval reálné gymnázium ve Dvoře Králové a biskupský seminář v Hradci Králové. Vysvěcen byl na římskokatolického kněze 15. července 1906 biskupem Josefem Doubravou v Hradci Králové. Od 1. srpna 1906 sloužil jako kaplan na Hořičkách a od 1. prosince 1908 jako kaplan v Úpici.

Během první světové války (od 27. července 1914 do 31. října 1918 ) sloužil v hodnosti hejtmana jako vojenský kurát u polního lazaretu.

Do Studnice byl ustanoven jako římskokatolický farář 1. listopadu 1918. Začátkem roku 1919 začal překládat mši z latiny do češtiny. Části překladu si objednával u faráře, benediktina, Sigismunda Boušky z Bezděkova u Police n. Met, který obřady z latiny překládal a prodával. O Vánocích 1919 sloužil Fišera českou mši vánoční dle takto zpracovaného překladu a na závěr roku 1919 při bohoslužbách poprvé uvedl veřejnou zpověď. Měla velkou odezvu a nečekaný dopad na silvestrovskou zábavu a návštěvu hostinců (hostinští prý jej prosili, aby na příštího Silvestra tuto zpověď již neopakoval).

Na základě jednání probíhajících v kruzích reformního kněžstva dal 4. ledna 1920 ve Studnici podnět ke vzniku farní rady, jejíž většinu tvořili starostové devíti obcí náležejících k farnosti. Farní radou bylo svoláno 11. ledna shromáždění farní osady, na němž Fišera informoval o nových reformních myšlenkách. Účastníci shromáždění projevili souhlas s textem Provolání kněží Klubu reformního duchovenstva a konstatovali, že „některé požadavky … byly ve zdejší osadě zavedeny již dříve“.

Fišera o tom napsal: „V kostele s námi byl Duch Boží a ten založil naši náboženskou obec. Copak já bych ze svých lidských sil dokázal to, co bylo výsledkem zpovědi a vyústilo pak v přestup několika set věřících k naší církvi? Nám na tu veřejnou schůzi byl kostel malý, proto jsme se museli sejít v hostinci, ale Duch Boží konal své dílo v kostele o vánocích 1919.“

Stav reforem provedených „via facti“ trval ve Studnici téměř rok. Nová církev byla státem uznána 15. září 1920 a 15. ledna 1921 bylo Fišerovi nařízeno, aby ve farnosti uvedl vše do původního stavu, jinak bude exkomunikován.

Dne 8. ledna 1921 se konal v Praze první valný sjezd delegátů zastupujících 109 státem dosud neschválených náboženských obcí a 17. ledna 1921 přestoupil František Fišera k nové Církvi československé.

Ve farnosti byly během dvou dnů shromážděny přestupové lístky od 1 600 farníků a doneseny na hejtmanství. Hejtman představil okresním úředníkům Františka Fišeru jako prvního československého faráře. Jeho rodiče se s přestupem těžko smiřovali. Viděli v tom lehkovážný krok do nejistoty. Zvláště když je v prvních měsících musel prosit o finanční výpomoc (2 000 Kč). Otec mu ještě před svou smrtí vyčítal, že opustil římskokatolickou církev.

Bohoslužby ve Studnici byly i nadále konány v původním kostelíku. Před jeho navrácením římskokatolické církvi se za velkého Fišerova úsilí podařilo vybudovat ve Studnici Husův sbor. Byl otevřen dne 10. srpna 1924. O prvenství v náchodském okrsku ho připravil Husův sbor v Hronově, který byl otevřen o týden dříve.

František Fišera byl zván do širokého okolí k přednáškám a ke konání českých bohoslužeb. Takto byl pozván zástupci reformované evangelické církve, pány Hudcem a Lochmanem (otcem Jana Milíče Lochmana, pozdějšího rektora basilejské university) na přednášku do Krčína a o týden později na přednášku do Nového Města n. Metují. V bytě u Lochmanů vzniklo jedno z prvních přestupových středisek, kde bylo možno se přihlásit do Církve československé.

O první Fišerově přednášce v Krčíně je v rodinné kronice sepsané Marií Voborníkovou zaznamenáno toto: „V lednu 1921 měl u nás přednášku československý farář Fišer ze Studnice. Řidící Jirsovi mi vzkázali, abychom přišli také. Šla jsem s Václavem. Sál u Rydlů byl nabit lidmi. V rohu k silnici seděl p. děkan Novotný s p. kaplanem Cihlářem a profesorem bohosloví z Hradce Králové, jméno nepamatuji. Seděli jsme vpředu. Byla jsem vzrušena očekáváním, co bude dál. Nevím již, kdo představil pana faráře. Přišel v beranici, takový vesnický strýček, povídám si v duchu, chudáku, tebe tady přemůžou. Ale když začal mluvit, ani jsme nedýchali. Osvětlil všechny překážky, které se jim stavěli v cestu, a pamatuji jak zdůraznil, že nejhorší msta je msta kněžská. Vykládal o Jednotě duchovenstva, že i zde přítomní páni bratři byly členy, že mu to mohou dosvědčit. Nikdo se neozval. To bylo vícekrát, co se dovolával jejich svědectví, ale páni bratři mlčeli. Tenkrát se to ve mně lámalo, a duše letěla vstříc tomu prostému knězi. Po přednášce přihlásil se ke slovu pan profesor z Hradce. Prohlásil, že se bude český jazyk používat i v římské církvi, jen co se misál přeloží do češtiny. Paní Včelišová, českobratrská, mu řekla, že to je smutné, když tolik let studují a nemohou ani misál přeložit, vůbec byl umlčen. V neděli ráno jsem jela se synem Václavem do Studnic poslechnout českou mši. Byl tam také mužův bratranec Pozdílek z Nahořan, který se s p. farářem znal. Tenkrát se sloužila ještě mše římská, jenže v českém překladě. Mne to moc dojímalo. Řekla jsem mužovi, že se dám přepsat k nové církvi. On mne upozornil, abych to řekla v Dolsku. Šla jsem tedy k našim, všecko jim vysvětlila. Tatínek nic nenamítal, jen že bychom měli počkat. Co jsem byla pryč, byl u nás někdo s listinou a muž nás odhlásil 12. února 1921.“

František Fišera se 17. února 1921 oženil  s Annou rozenou Mertlíkovou. Oddal je farář Alois Kuřík. Byl to pátý československý sňatek ve Studnici.

První české bohoslužby v Novém Městě n. Met. vykonal František Fišera 1. března 1921 v tělocvičně chlapecké školy na Komenského ulici. Bohoslužby zde obvykle konal v úterý večer, když předtím odpoledne vyučoval ve škole děti.

Ze záznamů se dozvídáme, že poprvé posloužil obřadem na území novoměstské náboženské obce při pohřbu Josefa Valáška v Černčicích 25. února 1921 a téhož roku 1. května pokřtil novorozeného Josefa Švorce v Krčíně. Dne 29. března 1921 poprvé konal českou mši v kostele Všech svatých na novoměstském hřbitově. Kostel byl městskou radou (patronátním pánem kostela) propůjčen Církvi československé ke spoluužívání. Musel však být násilně otevřen. Ten samý den navečer po 20. hodině promluvil František Fišera i v dalším násilně otevřeném kostele, v kostele sv. Ducha v Krčíně. Farář František Fišera přišel po bohoslužbách z kostela Všech svatých i s mnohými novoměstskými účastníky. V promluvě nabádal ke snášenlivosti a lásce k bližnímu. Na závěr prohlásil, že CČS v žádném případě nežádá kostel výhradně pro sebe, ale požaduje jeho spoluužívání. Shromáždění bylo zakončeno zpěvem chorálu „Svatý Václave“ a státní hymnou. Jednou měsíčně sloužil František Fišera také v kapli sv. Rodiny Páně v Nahořanech.

Dne 30. května 1921 projednali ve Studnici zástupci novoměstské rady starších (Grimová, Rybín, Tretera) s bratrem farářem Fišerou, že bude každé úterý sloužit bohoslužby s kázáním a poté pak vyučovat ve škole náboženství. Za tuto službu mu bude rada starších proplácet odměnu 300,- Kč měsíčně. Dne 7. června si při vyjednávání krčínští obhájili, že budou mít bohoslužby v neděli a odměna byla Fišerovi zvýšena na 400 Kč.

Nově vznikající náboženskou obec novoměstskou Fišera spravoval do 1. září 1921, kdy se po něm ujal služby bratr farář Jan Vaněk.

František Fišera byl příznivcem a mecenášem pozdějšího novoměstského faráře Josefa Kosinky. Z Fišerova podnětu a za jeho finanční podpory Kosinka vystudoval teologii. Když se Kosinka po válce dostal do služby do Nového Města n. Met., jeho děti – zvláště dcera Olga – často u Fišery pobývaly.

V roce 1928 byl František Fišera zvolen za člena diecézní rady Východočeské diecéze CČS, pracoval v referátu dogmaticko-liturgickém. Za 2. světové války, po úmrtí královéhradeckého biskupa Kordule, byl Fišera jedním z vážných kandidátů na místo biskupa. Zvolen byl ale Jan Amos Tabach, jehož volbu však německé úřady neschválily. Správcem východočeské diecéze se pak stal 8. prosince 1940 František Fišera. Pro Němce byl zřejmě jako bývalý polní kaplan rakouskouherské armády dobře znalý německého jazyka nejpřijatelnější. Byl pak kvůli tomu po roce 1945 ve vedení církve v nemilosti.

Jeho činnost za okupace je však vzpomínána v dobrém. Nikterak zřejmě nezatoužil využít svého postavení. Chápal jej jako provizorium. Do Hradce Králové dojížděl pouze jednou v týdnu, jinak úřadoval ve Studnici na faře.

Ústřední národní správa Fišeru z funkce správce královéhradecké diecéze dne 16. května 1945 suspendovala a na jeho místo jmenovala dosavadního tajemníka diecézní rady Čeňka Brebise. Fišera zažádal o odchod do penze.

Na studnické faře se v krátké době vystřídala řada duchovních (Hubert Mikesch: 1946, Jindřich Šilhán: 1948, Jan Podzimek: 1948:, dr. Josef Kořínek: 1950). Věřící i faráři na Náchodsku nesli Fišerovo vynucené penzionování jako křivdu. Na žádost náchodského okrsku a Rady starších ve Studnici byl Fišera 1. dubna 1950 reaktivován. Dne 1. srpna 1950 však byla reaktivace zrušena a Fišera odešel do trvalé výslužby. Ve Studnici byl ustanoven farářem Josef Mojžíš, člen protinacistického odboje, který poslední roky války prožil v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Fišera na studnické faře společně se svojí manželkou dožil.

Zemřel v sobotu 30. března 1963 krátce před dovršením 80 let. Ve čtvrtek 4. dubna 1963 se konalo v Husově sboru ve Studnici rozloučení. Náboženská obec vybrala text z 1. Moj. 48,21: Já umírám, ale Bůh bude s vámi. Dále pak Ž 112,6: V paměti věčné žiti bude spravedlivý. Památky bratra faráře Františka Fišery bylo vzpomenuto při bohoslužbách ve sborech královéhradecké diecéze v neděli 7. dubna 1963. Manželka Anna zemřela dne 20. března 1974 v Jaroměři. Urny jsou uloženy v kolumbáriu studnického sboru.